Like waiting for a miracle

友人こんにちは!

(zdravím ve stylu, japonsky)

Opět je to cca měsíc od mého posledního článku. A opět nemám moc o čem psát. 

Touhle dobou za měsíc bych měla už odlétat do US. Sice nevim kam, ke komu, jak ani kdy přesně.. Ale už se to blíží. Opravdu, opravdu doufám, že se do dvou tří týdnů tu radostnou zprávu dozvim.

Psala jsem do americké centrály s dotazem, jestli je normální pořád ještě nemít rodinu a jak případně můžu pomoct (trošku jsem hrála blbou, vím, že polovinu lidí umisťují 2 týdny před odletem, ale chtěla jsem z nich třeba dostat nějaký info :D). Odpověď na můj asi 4-stránkovej email s 15 různýma otázkama bylo pouze následující:

Hi Michaela,
We are looking for host families all over the country.  We will keep you in mind as we find families.  

 Takže mise "Zjistit procento neumístěných exchangees" selhala, vzdávám se svých špionských odznaků. Ale na druhou stranu, odpověděli rychle.

Kyoto, Japan

Před 2 týdny jsem odletěla na 8 dní do Japonska (proto ten dnešní pozdrav), kde jsem si myslela, že budu odříznutá od internetu, a třeba se mi mezitím ve schránce uhnízdí nějaká ta dobrá zpráva. Nakonec jsme nějak zařídili mobilní internet, já u mobilu seděla přilepená nonstop a obnovovala email jak zběsilá. Samozřejmě, chodily jen samý spamy.
Prakticky 24 hodin po návratu jsme odjeli na dovolenou k moři. Tak jsem opět doufala v odříznutí a kumulaci dobrých zpráv. Ale neeeeee, my musíme mít internet i na pláži v Chorvatsku. Takže znova neočekávaně sedím u tabletu a obnovuju.
Začínám si myslet, že je lepší nevědět a mít nějakou naději, než vědět a být zklamaná.

Mnou vypozorovaný trend - všichni známí, kteří rodinu neměli před 3 měsíci, ji nemají ani teď. Ale možná se jenom kamarádím se všema, co rodinu nemají, a všichni ostatní jsou šťastně umístění :D

Protože nemám rodinu, nemohla jsem začít vyřizovat všechny ty důležitý a zajímavý věci, o kterých by se dalo psát. Takže to pro teď nechám, a budu doufat v optimističtější budoucnost.


Užívejte si prázdniny!
M